www.kamennekrize.cz

Úvod


Pokud se Vám líbí smírčí kříže, navštivte také smírčí kříže na facebooku. A klikněte na To se mi líbí! ;)


5. 12. 2014: Přidán kříž v příznačně pojmenovaném Křižanově (1457).


16. 1. 2014: Přidány novinky z Rakous: Draßburg, Kirchschlag, Marz.


Pozvánka na zajímavou přednášku. Už 14. 1. 2014 V Liberci!

Kamenné kříže na přednášce v Liberci


25. 12. 2013: Přidány novinky z další letošní dovolené:

kamenné kříže
Závišín (0055), Ovesné Kladruby (0057), Ovesné Kladruby (0777), Kunějovice (0217), Hubenov (0240), Hvozd (0242), Hvozd (0399), Lhotka (0248), Žebnice (0253), Žebnice (0412), Bolevec (0257), Lipí (0401), Manětín (0402), Manětín (0403), Manětín (0404), Záluží (0413), Česká Doubravice (0555), Česká Doubravice (0556), Vlkovice (0779), Velké Popovice (1092), Velké Popovice, Tlučná (1198), Všestary (1574), Zbuzany (1655), Ondřejov (1845),

v okresech Cheb, Plzeň - sever, Plzeň - město, Praha - východ, Praha - západ,

brzdový kámen Petrovice,

a menhir Klobuky.


Kamenné kříže Čech, Moravy a Slezska Nová kniha do křižáckých knihoven:

Kamenné kříže Čech, Moravy a Slezska
René Bělohradský, Natálie Belisová, Petr Bořil

Originální obrazová publikace prezentuje nejkrásnější, nejzajímavější, nejtajuplnější, kamenné kříže a křížové kameny Čech, Moravy a Slezska. Navíc tyto drobné památky představuje v rozmanité atmosféře ročních dob, jako oprávněný krajinotvorný prvek ve všech oblastech naší vlasti. Více než 90% obrazového materiálu pro tuto knihu vzniklo díky nadšení a obětavosti fotografa Petra Bořila, který v řadě případů zajížděl ke křížům opakovaně, aby je zachytil právě v různých ročních obdobích a v nejaktuálnějším stavu. Úvodní kapitoly postihují tématiku kamenných křížů různou optikou, tedy pohledem historie, středověkého práva, smírčích smluv, typologie či jednotlivých příběhů, ale jsou také připomenutím nedávné minulosti a současnosti, ukazují, jak se tyto drobné památky neúnavnými a nadšenými lidmi udržují, zachraňují či znovuobnovují z hlubin minulých věků. V samém závěru dokončování knihy přišla myšlenka představit v malé galerii dávné i současné výtvarníky zachycující kamenné kříže. Hlavní, obrazová část je členěna podle krajů, a tak kniha může být jakýmsi speciálním průvodcem po kamenných křížích dané oblasti.

Objednat můžete na knihy555.cz.


22. 10. 2013: Přidáno: Alexovice (1754), Štěpánovice (1481) , Štěpánovice (1482) , Drásov (1659), Drásov (1660), Drásov (2023), Veverská Bítýška (0836) - nové fotky, Tetčice (1861), Tetčice - hraniční kámen, Zakřany (1301), Oslavany (1661), Oslavany (1755), Oslavany, Hrušovany u Brna (1857), Přísnotice (1856), Měnín (1777), Opatovice (1788), Opatovice (1789), Těšany (2025), Bratčice (1985), Moravský Krumlov (1664), Loděnice (1935), Ostrovačice (1831), Rosice (1879) v okresech Brno - venkov a Znojmo.


9. 10. 2012: Přidáno: Vidnava / Velká Kraš, Vidnava / Velká Kraš, Vidnava / Velká Kraš, okres Jeseník.


2. 10. 2012: Přidány novinky do sekce kamenné kříže v Polsku: Biała Nyska, Domaszkowice, Kępnica, Mieszkowice, Nowy Świętow, Pakosławice, Polski Świętow, Prusinowice, Reńska Wieś, Reńska Wieś, Wierzbięcice, Wierzbięcice.


13. 6. 2012: Přidány novinky - kamenné kříže na Slovensku: Kúty, Kúty, a pro změnu Kúty.


17. 4. 2012: Přidány novinky - kamenné kříže v Rakousku: Kühnring, Reinprechtspölla, Sitzendorf an der Schmida.


31. 3. 2012: Přidána novinka - kamenný kříž Spálov (okres Nový Jičín).

Kříž z roku 1936 stojí u chaty čp. 08 vlevo u cesty od Spálovského mlýna ke Spálovu. Připomíná smrt Friedy Stixové z Keprtovic, která se zde zabila při pádu z kola cestou na pouť za svým snoubencem. Rozměry kříže jsou 128 x 60 x 15 cm.


Vítejte na nových stránkách, které by měly postupem času nahradit dosavadní web kameny.euweb.cz. Na tomto místě se snad zanedlouho objeví má vlastní úvodní slova :), dokud však tato situace nenastane, použiji úryvek ze skvělé knihy Kamenné kříže Čech a Moravy (vydalo nakladatelství ARGO v roce 1997, resp. 2001):

Slova úvodem

Prastarý symbol kříže v mnoha obměnách ztvárnění se stal součástí křesťanského myšlení. V životním prostoru společnosti, která je oprošťována od náboženského nazírání, roste význam symbolu a získává na emotivní působivosti. V takovém okamžiku má rozhodující význam právě výtvarné pojednání symbolu, jež může být navíc umocněno jeho situováním.

Kříž hrubě vysekaný v kamenném monolitu, stojící v krajině s pláněmi, stromy, cestami a domy, zapůsobil na mnoho lidí - od údivu ze spatření až k zájmu o poznání. Je zvláštní mezi kříži! Co znamená?

Touha vede k nalézání, cit provází vnímání, nezaměnitelným bohatstvím je poznání. Platí to obecně, ale po vyslovení to zní nadneseně, ač právě tím žijeme.

Jaké kamenné kříže patří do tohoto souboru?

Mezi drobnými památkami civilizačního působení v krajině zaujímají zvláštní postavení kamenné kříže, u nás většinou nazývané smírčími kříži. Na rozdíl od našich západních sousedů pro ně nemáme souhrnné pojmenování (německý termín Kleine Flurdenkmäler). Jsou zhotoveny z jednoho kusu kamene a jejich ztvárnění vypovídá o rozdílné řemeslné dovednosti tvůrců. Někdy jsou kameny do tvaru kříže přizpůsobeny pouze několika údery sekáčem, jindy prozrazují profesionální úroveň práce kameníka. Necelá polovina počtu křížů na našem území nese vysekaný obrazec kříže, nářadí nebo zbraně, v některých případech letopočet nebo text.

Výtvarné pojednání, význam vysekaných nápisů, místní pověstí a tvarosloví jsou stejné i u dalších druhů drobných kamenných objektů, které jsou reliéfně nebo basreliéfně vysekány na plochých čtyřúhelníkových nebo kruhových kamenech. Obecně jsou nazývány křížovými kameny. Jejich podoba je blízká spolehlivě identifikovaným náhrobníkům v řadě zemí Evropy. Proto jejich zařazení jako celku mezi smírčí kříže vychází především z naznačené podobnosti a ze společných znaků jejich výskytu ve volné krajině.

Důvody vzniku a umístění kamenných křížů a křížových kamenů jsou spjaty s působením křesťanství. V podrobnějším popisu teorií jejich původu zjistíme nesporné ideologické ovlivnění nejen důvodů, ale i formy jejich ztvárnění. V dalším výkladu dospějeme k tomu, že vznik popisovaných křížů je u nás prokázán až ve vrcholném středověku.

Archeologie se doposud k problematice datování kamenných křížů nevyjádřila. Ve starší literatuře je popsáno několik poznatků z amatérských výkopů. Byly nalezeny kosti, kostry, zbraně, okuje nebo pouze svědecké zlomky. Při přemísťování a zvedání křížů v době působení Společnosti pro výzkum kamenných křížů nebyly nalezeny žádné stratigraficky datovatelné předměty.

V počátcích christianizace se křesťanským symbolem označovaly již stojící objekty nebo kameny zaujímající v přírodě zvláštní místo. Cíleně opracováva- né a do krajiny umísťované křížové kameny a kamenné kříže jsou výsledkem všeobecného přijímání symbolu kříže. Na základě dosud publikovaných prací v oboru našeho zájmu můžeme zjednodušeně naznačit tuto řadu typů:

Mezi nejstarší kamenné kříže patří podle dosavadních poznatků vysoké kříže, latinského typu. Později byly vytvářeny menší kříže řecké a jejich tvar se rozvíjel do mnoha forem ovlivněných uměleckohistorickým vývojem.

Vývoj bádání o půvou a významu kamenných křížů

První projevy badatelského zájmu se objevují v literatuře kolem poloviny minulého století v souvislosti se soupisovými akcemi nadšených zájemců, soustředěných do tehdy vznikajících muzejních a vlastivědných spolků.

Na Moravě byly kamenné kříže pod vlivem cyrilometodějského milénia dávány do souvislosti s cyrilometodějskou misií. Tuto teorii formuloval jeden ze zakladatelů Vlastivědného muzejního spolku v Olomouci, Jan Havelka, v roce 1884. Jeho vývody již roku 1885 vyvrátil Josef Kalousek v článku O kontroverzách cyrillo-metodějských. Přesto však hypotéza o původu kamenných křížů z Velké Moravy byla i po smrti J. Havelky dále rozšiřována jeho následovníkem Františkem Přikrylem a v obecném povědomí zůstala dodnes.

Od roku 1892 dává prostor tematice křížů v tomto roce založený časopis Český lid, do kterého o křížích psali: A. Soka, J. Brož, J. Král, J. S. Baar a další. Ještě v témže desetiletí o kamenných křížích psaly časopisy Unser Egerland (1897), Zeitung für Ősterreichische Volkskunde (1897), Mitteilungen des Nordböhmischen Exkursions Club (1895) a mnoho dalších.

Tato aktivita byla součástí obecného zájmu o památky, tehdy nazývané starožitnosti. Péčí rakousko-uherského ministerstva kultu a vyučování - od roku 1873 jeho orgánu Centrální komise - dostal rozptýlený zájem badatelů organizační základnu. V pravidelně vydávaných zprávách Centrální komise se objevují vedle nejrůznějších uměleckohistorických památek soupisy kamenných křížů a křížových kamenů (die Steinkreuze und die Kreuzsteine} dle názvosloví, které autor těchto četných příspěvků, Franz Wilhelm, dostal do povědomí veřejnosti. Přesto nevymizelo názvosloví, které někdy velmi mylně specifikuje původ kříže podle teorií dále popsaných. Sám Wilhelm často užíval pojmenování švédský kříž.

Franz Wilhelm soustředil za svůj život (1856-1940) popisy několika set kamenných křížů a křížových kamenů, zejména ze severozápadních Čech.

Jako první v roce 1900 výrazně upozornil na vazbu mezi kamennými kříži a smírčími smlouvami, jež se koncem středověku uzavíraly mezi rodinami oběti a vrahem v zájmu dosažení smíru a určitého hmotného vyrovnání. První zmínku o smírčích smlouvách podle dostupných pramenů publikoval v roce 1868 Hermann Hallwich v Dějinách horního města Krupky.

Původ kamenných křížů a jim podobných křížových kamenů byl lákavým tématem pro zvídavost vlastivědných nadšenců, historiky umění však vzrušoval pouze výjimečně. Vzhledem k povaze a situování těchto umělecko- historických památek je tomu tak v podstatě dodnes. Jestliže na sklonku 19. století byl vzbuzen zásadní zájem o tento druh památek, dá se říci, že v započaté badatelské aktivitě tento zájem trval až do let druhé světové války. V roce 1940 vznikla v českých zemích první souborná kniha, ve které Walter voň Dreyhausen na základě své dizertační práce publikoval katalog a shrnul dosavadní teorie o původu těchto památek. Vzhledem k církevní motivaci vzniku kamenných křížů byla publikační činnost v pozdějších poválečných letech v Československu velmi problematická, podobně jako zájem o jejich údržbu a ochranu. V důsledku určitého politického uvolnění mohla být vydána nejobsáhlejší publikace šedesátých let od V. Sedláka Záhadné kříže (Velké Opatovice, 1970).

Teprve počátkem osmdesátých let začali vyhledávat kontakty mezi sebou někteří z četných zájemců o problematiku kamenných křížů, kteří v roce 1984 založili Společnost pro výzkum kamenných křížů při Městském muzeu v Aši. Cílem jejich práce byla evidence a ochrana existujících kamenných křížů a jim příbuzných památek. Po více než desetileté práci dochází k publikování zatím nejúplnějšího seznamu daných objektů.

Teorie vzniku kamenných křížů a křížových kamenů

Přes druhořadý význam určení původu těchto kamenných objektů si zaslouží pozornost teorie možného vzniku smírčích křížů. Jejich smírčí význam je spojen s povědomím potřeby budování památníků zemřelým. Mohli bychom proto velmi zjednodušeně celý předkládaný soubor křížů nazvat památníky.

Od samého počátku zajmu o kamenné kříže je otázka jejich původu záležitostí natolik vzrušující a diskutovanou, že musíme po dlouholeté zájmové práci v oboru uvést nové utřídění a snad přesnější pojmenování teorií, které byly v minulosti vytvořeny na základě individuálních přístupů. Předem musíme znovu zdůraznit, že následující teoretizování není stěžejním cílem naší publikace. Pokoušíme se o něj jen pro ucelenost pojednání tématu. Přijměte tedy následující výčet výkladů o původu kamenných křížů:

1. Kult znamení smrti neboli pamětní význam
2. Smírčí význam
3. Hraniční znamení
4. Misijní původ
5. Projevy germánské symboliky: víry v božstva a hrdinských eposů
6. Symboly rekatolizace
7. Znamení u cest

Dreyhausen se vyhnul zhodnocení teorií a nepřiklonil se jednoznačně k žádné z nich. Při podrobnějším zkoumání uvedeného významového členění zjistíme, že určité znaky či důvody pro zatřídění mají u mnohých křížů více výkladů, někdy těžko prokazatelných. V podstatě ani dnes nedospějeme k jiným závěrům než ke kritickému zhodnocení teorií s výčtem jejich prokazatelných a naopak pochybných podkladů.

K výkladům původu:

1. Spojení kříže se znamením smrti je jistě prastaré jako poprava ukřižováním. V dějinách křesťanství se stal kříž symbolem Kristovy smrti a v náboženské teorii získal mnohoznačný význam. Proto vysvětlení původu kamenných křížů jako kultu smrti je zcela obecně aplikovatelné a většinou i přijatelné u každého konkrétního objektu, jehož původ není jinak prokazatelný. Většina křížů byla nepochybně pořízena s pamětním posláním jako memento smrti - včetně křížů smírčích. Je pravděpodobné, že některé původně smírčí kříže hrubého kamenického opracování byly dodatečně opatřeny pamětním nápisem. Pamětní kříže, vytvořené v tradici výtvarného pojetí smírčích křížů, jsou někdy nositeli zápisu nebo symbolu nešťastné události. V některých případech může být vodítkem k určení, zda se jedná o pamětní kříž vzniklý po zániku smírčího práva pouze forma petroglyfů, s případnou datací.

2. Smírčí původ kamenných křížů je jednou z dostatečně prokazatelných teorií. Lze ji vztáhnout na kříže, jejichž postavení bylo součástí tzv. smírčích smluv. Bohužel existuje značná disproporce mezi malým počtem objevených smírčích smluv a velkým počtem křížů se znaky, podle kterých by je bylo možné zařadit mezi kříže smírčí. Tím byl ostatně otevřen prostor pro víceméně spekulativní označování většiny kamenných křížů, jejichž smírčí původ není prokazatelný.

3. Funkce křížů jako hraničních znamení je prokázána prostřednictvím pramenných dokladů. Kříže mohly být užity jako hraniční znamení zejména tehdy, kdy již stály na určitém a v povědomí obyvatel fixovaném místě. Při vytyčování a změnách hranic byly použity jako hraniční body (F. Cartllieri, 1907). Zde je na místě poznamenat, že např. keltské hraniční kameny mají v horní části otvor podobný otvorům u některých monolitických kamenných křížů. Církevní i jiné majetky mohly být označeny mezníky v podobě křížových kamenů reliéfního pojednání. Znamení kříže na opracovaných i neopracovaných mezních kamenech je prokazatelným hraničním symbolem. Jsou známy desítky příkladů z dobových popisů hranic a map včetně popisů kamenů zhotovených pro vymezení hraniční linie. Bohužel jednotnost použití symboliky, předpokládaná na těchto hraničních kamenech, není prokázána dostatečným počtem dochovaných mezních křížových kamenů. Většina těch, u kterých se dá hraniční funkce předpokládat, nestojí již na původním místě.

4. Misijní původ je znám především z teorie cyrilometodějské misie. V našich zemích nelze k období této misie pravděpodobně přiřadit žádné kříže stojící ve volné krajině. Přesto je zde nutné poznamenat, že např. v Irsku a Norsku jsou známy misijní kříže podobného tvaru jako u nás. Tento původ určitých evropských křížů je nepopiratelný, ale kromě tradovaných legend u nás zatím neprokázaný.

5. Teorie o germánských znameních (Dreyhausen, 1940) byla pravděpodobně účelově vytvořena jako protiklad teorie cyrilometodějské misie. Mohla vést k nacionálně laděným spekulacím v dokladování původního osídlení určitých krajů či zemí, v dobové souvislosti především Sudet. Kultovní symbolika, včetně pohanské, vyskytující se podle této teorie ve vyobrazeních slunečního kola na některých křížích u nás i v původně germánském prostředí, je zastoupena poměrně nepočetně. Přesto byla využita k vytvoření teorie, která se jeví při srovnání se symboly na křížových kamenech např. v Arménii jako neudržitelná. Zde tzv. chačkary pocházejí ze 4, až 8. století a jejich výtvarné pojednání se traduje dodnes. Přitom používají velmi hojně symbol slunečního kruhu, připisovaný výhradně germánské symbolice. V propagaci germánské symboliky jde o teorii hluboce zakořeněnou v povědomí společnosti, jak dokazují novodobé hřbitovy hrdinů - vojáků padlých na německé straně ve druhé světové válce. Na pietních místech jsou zřizovány trojice, někde i pětice monolitických kamenných křížů, obdobné těm, jaké můžeme nacházet v krajině, kde byly místy i zcela prokazatelně soustředěny starší kamenné kříže do trojice jako symboly rekatolizace. K této teorii, založené na symbolice, je možné přiřadit celou řadu prací pojednávajících o křížích jako kultovních znameních, „příbytcích" duší apod. (Sedlák, 1970). Mohla by k ní být připojena i teorie o „švédských" křížích. Konkrétní objekty takto pojmenované se nepodobají švédským pamětním stélám, které mají formu křížových kamenů a zpravidla nesou zápis o smrti člověka. Ve středoevropských zemích se pojmenování švédských křížů vztahuje pravděpodobně k hrůzám třicetileté války, jež jsou nejčastěji spojovány se Švédy.

6. V době protireformace bylo zvykem v obcích symbolicky zviditelnit vítězství katolicismu. Trojice křížů byly zvoleny jako symbol vztyčený na území katolíků. Možné je ovšem i opačné pojetí těchto symbolů, jak o tom svědčí záznam, podle kterého na trojici křížů u Plesné dal roku 1864 pastor Unger vysekat letopočet ke 300. výročí počátku reformace. Trojice křížů často vznikly snášením z okolí, kde byly úpravami pozemků nebo stavební činností ohroženy. Několik případů druhotného novodobého seskupování původně samostatných křížů můžeme uvést zejména na Chebsku ze záchranných snosů v Milhostově a Hazlově, na dvou místech u Lokte a jistě i mnohde jinde. Je možné předpokládat, že v těchto seskupeních se nacházejí kříže různého původu.

7. Zobrazení symbolů a také víceméně realistických podob zbraní vedlo některé badatele k přesvědčení, že kříže plnily funkci výstražných znamení nebo dokonce jakýchsi dopravních či celních značek (V. Navrátil, 1987). Samozřejmě existují kameny pro označení cest. Vedle výsostných označení a milníků jde také o výstražná znamení, jakými jsou např. „čuby" - kameny se symbolem brzdy před prudkým klesáním cesty. S křížovými kameny je však nelze srovnávat. Zvlášť podivuhodně byl rozšířen názor, že kruhové křížové kameny jsou tzv. „celními koly" na cestách před celnicemi (A. Gnirs, 1933). Tento typ je u nás zastoupen jen asi 2-3% z celkového počtu objektů. Kruhové křížové kameny s podstavou nebo bez ní jsou situovány prakticky jen v území západních Čech. Nepopiratelná je jejich podobnost např. s bretaňskými náhrobníky. Romanticky ladění lidé budou jistě i nadále na toto téma nacházet nová řešení. Reálněji a objektivně přijatelněji vysvětlují znamení na křížích ti, kteří je povazují za symboly či předměty vztahující se k mrtvým, na jejichž paměť byl kříž zřízen (F. Azzola, 1986). V případě zbraní to mohou být vražedné nástroje. Souvislost s označením chráněných cest mají tzv. salakvardy (znak chránící dům před pleněním) v přeneseném významu slova. Zavádění těchto prokazatelných typů reliéfně opracovaných kamenů do souboru křížových kamenů s odkazem, že mohou obsahovat znamení kříže jako znamení míru, je velmi zavádějící (A. Tomíček, 1927). Salakvardy do předmětného souboru křížů nepatří.

Kamenné kříže a právo

Zvláštní místo v úsilí o vysvětlení původu kamenných křížů zaujímá poznání, že kříže mohou mít vztah k právu a jeho minulosti (F. Wilhelm, 1900). Ani právní výklad nezbavuje kříže oné tajuplnosti, kterou vždycky vyvolávaly. Dokonce ji v určitém smyslu znovu potvrzuje. Proto se nelze divit, že právě tento výklad nabyl jisté popularity a zasloužil se také o název, který se pro kamenné kříže značně rozšířil. Dnes se o nich běžně hovoří jako o křížích smírčích.

Vztah mezi zvykem stavět kříže a právem v minulosti nepochybně existoval. Vysvětlit jej však nelze bez určitých znalostí, které se dotýkají vývoje práva obecně. Zejména je třeba si uvědomit, že řada postojů, které dnes vyznačují naše právní vědomí, v minulosti neplatila. Vztah křížů k právu se dotýká samozřejmě jen určité jeho oblasti - práva trestního.

Porušení práva vyvolávalo vždy jistou reakci lidské pospolitosti, která se právem řídila a která je uznávala. Nepřirozená smrt způsobená jednáním další osoby náležela nepochybně k takovýmto případům a vedla ve středověku k jedinému řešení, kterým byla soukromá msta. Novým stupněm v tomto obecně známém vývoji byla možnost vykoupit se z výkonu fyzické msty („odložit" jej, proto se tu hovoří o „odkladu") a odškodnit tak nejbližší příbuzné zabitého. Postrádalo by samozřejmě smysl sledovat všechny změny, kterými procházel následující vývoj, navazující na toto východisko. Spíše je třeba si uvědomit jinou závažnou okolnost, která s tím velmi úzce souvisí. Je to nedostatek veřejné iniciativy při pronásledování trestných činů, jmenovitě pak usmrcení člověka, který přežíval ve středověkém právu neuvěřitelně dlouho a jehož kořeny jsou s touto dávnou minulostí spojeny.

Ocitáme se rázem ve zcela jiném prostředí, než na které jsme zvyklí. Veřejná iniciativa při pronásledování trestných činů je pro nás samozřejmostí. Naše doba má po ruce zvláštní státní orgán - policii, které služební povinnost ukládá objasnit každou nepřirozenou smrt. Vznikne-li šetřením podezření, že byl spáchán trestný čin, následují další kroky. Státní zástupce vznáší u soudu obžalobu. Od jednou již zahájeného trestního stíhání nelze samovolně upustit. Musile by vyjít najevo, že trestný čin nebyl spáchán. Jinak rozhoduje soud, a byla-li vina prokázána, musí být pachateli uložen trest. Ani soud, ani ten, kdo zastupuje obžalobu, nemůže trestní stíhání zastavit např. proto, že o to požádá některý z poškozených s tím, že pachateli jeho čin prominul. Něco takového je z našeho hlediska zcela absurdní.

Žádná z těchto zásad, které jsou pro dnešního člověka běžnými, ve středověku neplatila, nebo neplatila bez výjimky (R. Rauscher, 1927; K. Malý, 1979). Aby obraz této vzdálené právní minulosti byl ještě složitější; je třeba si povšimnout několika dalších, stejně významných podrobností. Vývoj trestního práva si především nesmíme představovat jako přímočaře probíhající změny. Tak jednoduchý nebyl. Veřejná iniciativa při pronásledování trestných činů se prosazovala postupně a zdlouhavě. V plné míře byla uskutečněna u nás vlastně až v období, které se zhruba kryje s přechodem k panovnickému absolutismu. Navíc soudní projednání trestných činů, zejména usmrcení člověka, nemuselo být zdaleka jen důsledkem jejího uplatnění. Pachatel se často před soudem neocital proto, že proti němu byla vznesena obžaloba státním či jiným veřejným činitelem, nýbrž z toho důvodu, že byl obžalován soukromou osobou, tedy pozůstalými po zabitém, z jejich vůle a na základě jejich rozhodnutí.

Máme-li na mysli naši minulost, můžeme říci, že v průběhu celého středověku, a dokonce ještě v průběhu raného novověku, tedy v 16. a na počátku 17. století, existovalo vedle sebe několik možností jak postupovat, došlo-li k usmrcení člověka. Ponecháme-li stranou omezené případy skutečné veřejné iniciativy, závisel postih pachatele na rozhodnutí soukromých osob. V případě zabití na rozhodnutí těch, kdo byli nejbližšími příbuznými. Měli - jednoduše vyjádřeno - dvojí možnost jak postupovat. Buď uplatnit u soudu žalobu a žádat potrestání, nebo se s pachatelem dohodnout mimosoudně o odškodnění, což pro pachatele znamenalo, že se vyhnul jakékoli další odpovědnosti.

Docházelo k tomu uzavřením smírčí smlouvy. Jak název ukazuje, byla to skutečná smlouva, tedy dohoda mezi pachatelem, který někoho usmrtil, a mezi blízkými příbuznými zabitého. Její obsah byl jednoznačný, i když se v podrobnostech lišil.

Povahu smírčích smluv může přiblížit i srovnání se soudobým právem. Jde o institut narovnání, který byl do našeho právního řádu zaveden nedávno (novelou trestního řádu z r. 1995). Proti starým smírčím smlouvám je tu však zásadní rozdíl. U smírčích smluv záleželo vše na vůli stran, u našeho narovnání je naopak výrazná úloha soudu.

Smírčí smlouvy měly obecnou právní sílu a vylučovaly trestnost pachatele. Jejich uzavírání bylo podporováno, nejednou soud strany vyzýval, aby se smírně dohodly. Staré české zemské právo připouštělo ostatně možnost domáhat se odškodnění za zabití blízké osoby i soudní cestou. Žalobce pak žaloval jednak pro zabití čili, jak se tehdy říkalo, poháněl z hlavy a vedle toho poháněl ještě z tzv. příhlavních peněz (R. Rauscher, 1927; K. Malý, 1979).

Možnost soukromě a mimosoudně odstranit trestněprávní důsledky usmrcení člověka byla značně široká. Zdaleka nepřicházela v úvahu jen tehdy, nebylo-li,jak bychom řekli dnes, trestní stíhání ještě zahájeno. Uzavřít smírčí smlouvu bylo možné i později, probíhalo-li soudní řízení. Dokonce nebylo vyloučeno ani tehdy, byl-li pachatel již odsouzen a očekával výkon trestu. Nic patrně nemůže lépe ilustrovat nedostatek veřejné iniciativy v trestním stíhání jako právě tento zvláštní ráz středověkého trestního řízení.

Nesmí nás proto mýlit, můžeme-li v určité době nalézt vedle sebe doklady, které jsou zdánlivě rozporné: např. doklad o potrestání či popravě pachatele, který usmrtil, a naopak jiný doklad o podobném případu, kdy pachatel vyvázl se zdravou kůží, protože se dohodl s příbuznými své oběti, nebo proto, že se tak stalo z jejich vůle.

Stačil k likvidaci pachatelovy trestnosti jeho závazek zaplatit jistou sumu peněz jako odškodné? Z formálně právního hlediska nepochybně ano. Nicméně středověké nazírání nebylo tak jednoduše přímočaré. Trest a msta, právo a morálka, stejně jako náboženské představy nebyly od sebe tak ostře odděleny, jako je tomu dnes. Určité uznání viny, ať již proto, že tím měl pachatel vyjádřit nárok pozůstalých na mstu, nebo proto, že jeho vina měla být zahlazena i z etických důvodů, bylo patrně nutné. Ukazuje to ve starém českém právu tzv. „pokora". Název sám je natolik výmluvný, že nepotřebuje komentáře. Podstata pokory spočívala ve značně různých úkonech. Pokorou bylo často odprošení pachatele, který uznal svoji vinu a žádal její prominutí a odpuštění, nebo uznával i to, že si zasloužil být potrestán. „Pokora" se však mohla také odbývat drasticky symbolickým způsobem. Barvitě jej popisují moravské právní knihy - Tovačovská a Drnovská: pachatel bos, oblečen pouze v košili, nesa meč, měl ulehnout s rozepjatýma rukama tváří dolů na hrob a třikrát prosit, aby byl zachován při životě. O spojitosti tohoto rituálu se starou krevní mstou lze jen těžko pochybovat.

I postavení kamenného kříže bylo projevem kajícnosti, zcela jistě ne právní sankcí. Byl to obyčej jiného řádu. Skutečnost, že se s ním setkáváme ve smírčích smlouvách, nesmí mýlit. Ostatně smírčí smlouvy, ve kterých jakákoliv zmínka o závazku postavit kříž chybí, nejsou řídkým jevem; Zvyk stavět kamenné kříže nevycházel přímo z právního života, spíše se ho jen dotýkal, i když jeho užití záviselo na vůli těch, kdo smlouvu uzavírali. V obecné poloze je možno jej považovat za výraz piety a snahy usmířit jakoukoliv vinu, nejen vinu v právním smyslu. Naše poznání to ovšem příliš neobohacuje. Je zřejmé, že zvyk vztyčovat kamenné kříže na místě neblahých událostí má hlubší souvislosti, které právo a jeho minulost přesahují.

O jednom však přece jen asi můžeme již nyní, alespoň jako o domněnce, uvažovat. Tímto námětem je penitenciární praxe středověké a raně křesťanské církve. Zejména v prvých stoletích středověku bývalo církevní rozhřešení rozmanitých vin vázáno na veřejné a často okázalé projevy kajícnosti. Jednoznačně to dokládají staré poenitenciáře, tedy příručky pro zpovědní praxi, které se nám dochovaly (Urfus, 1989).

Nastíněnou domněnku podporuje ještě jedna úvaha. Třebaže zvyk budovat kříže nelze považovat za právní sankci, nemůžeme na druhé straně pominout skutečnost, že určité kající projevy, zvláště při deliktech mravnostního rázu, byly pachatelům ukládány nesporně jako součást jejich trestního postihu. Zvláště ve městech to byl jev poměrně častý. Odsouzený musel při bohoslužbách projevovat svoji kajícnost buď tím, že se jich účastnil v nezvyklém oděvu, nebo tím, že musel pronášet určité prosby za odpuštění nebo jinak vyjadřovat svoje pokání.

Všechny otázky týkající se poměru křížů k právu tím však zdaleka ještě nejsou vyřešeny. Připomeneme-li si právní minulost naší země, pak nesmíme v prvé řadě pominout nadmíru závažnou skutečnost, kterou je povaha tehdejšího právního řádu. Středověký právní řád nebyl jednotný. Byl složen z různých práv, která platila buď pro určité společenské skupiny, nebo pro některé místní oblasti. Byl tedy jakousi mozaikou dalších drobných právních řádů.

Základní složkou právního řádu českého státu bylo v minulosti zemské právo. V podrobnostech se lišilo v Čechách a na Moravě. Jeho podoba byla obyčejová, zákonná úprava hrála zcela podřadnou úlohu. Většina toho, co bylo výše uvedeno o průběhu trestního stíhání a o povaze trestního řízení, vychází z norem českého zemského práva. A právě na tomto místě je třeba připomenout jednu velmi závažnou skutečnost, která je výsledkem tohoto výzkumu. Ve smírčích smlouvách uzavíraných podle zemského práva nacházíme sice rozmanité projevy pachatelovy kajícnosti, nenacházíme však zmínky o kamenných křížích.

Smírčí smlouvy, ve kterých naopak přichází zvyk stavět kamenné kříže, náležejí jinému okruhu. Náležejí městskému právu, které upravovalo život uvnitř městských aglomerací. Bylo právem vysoce partikulárním, avšak rozmanitost městských práv byla zmírňována tím, že v rámci Čech a Moravy existovaly zhruba dvě oblasti, v nichž městské právo vykazovalo značné shody. Zvláště zřetelně to platilo o oblasti severní, jejímž základem bylo právo saské, tzn. magdeburské.

Skutečnost, že kamenné kříže jsou hojné v severních pohraničních oblastech Čech a Moravy a stejně hojné jsou na druhé straně hranice, vedla zejména v populárně laděných pracích ke tvrzení, že zvyk stavět kříže nějak souvisel s magdeburským právem, nebo dokonce k tvrzení, že právě toto právo zvyk budovat kříže normativně zakotvilo. S tímto názorem nelze souhlasit z mnoha důvodů. Městské právo bylo stejně jako ostatní práva ve středověku právem obyčejovým. Nemělo tedy zákonnou povahu, a proto také nemohlo vytvořit normativní pravidlo pro postavení kříže. Na druhé straně nelze pochybovat o ustálení tohoto obyčeje, který však nebyl jistě spojen jen s právem magdeburským. Navíc srovnáme-li území, kde se kříže vyskytují, nekryje se s rozšířením magdeburského práva u nás. Asi nejzřetelnějším dokladem je častý výskyt křížů na Chebsku, kde městské právo vycházelo z jiných základů.

Rozložení výskytu kamenných křížů by snad mohlo nasvědčovat tomu, že jejich stavba nějak souvisela s etnickým prostředím, v němž se tento zvyk uplatňoval, jinak řečeno s přítomností německého obyvatelstva v tomto prostoru. Ovšem i tady jde spíše o domněnku či dokonce o záměrný výklad.

Otázek, které zbývají k řešení, není tedy právě málo. K jedné z nich je třeba se vrátit. Na rozdíl od ostatních zde existuje řešení, a to dokonce se značnou mírou přesnosti. Je to vytyčení časových hranic, ve kterých lze počítat s tím, že zvyk budovat kříže měl, nebo mohl mít význam pro právní život. Jeho počátek samozřejmě neznáme, ale o to tu snad ani tolik nejde. Spíše je rozhodující časový předěl, po kterém již bylo užití smírčích smluv, ať již obsahovaly závazek kříž postavit, nebo ne, v právním životě vyloučeno. Vše ukazuje, že naznačené rozmezí je u nás spojeno asi s prvou čtvrtinou 17. století. V zemském právu můžeme tyto změny spojit s obnovenými zřízeními zemskými z pobělohorské doby. Poněkud jiná je situace v městském právu, jež bylo sjednoceno Koldínovým zákoníkem již v roce 1579. Jeho obsah nepochybně vytvořil předpoklady pro uplatnění veřejné iniciativy při potírání trestných činů. Nicméně smírčí smlouvy máme ve městech doloženy i později. Koldínův zákoník se ihned nestal obecně platnou kodifikací. Zejména proti odporu severočeských měst se prosadil teprve v prvém desetiletí 17. století. Proto časová hranice, po které o právním významu křížů již mluvit nemůžeme, v zemském i městském právu v podstatě splývá.

Jiným námětem, o kterém je možno ještě uvažovat, je vliv tzv. Caroliny, tedy trestního zákoníku Karla V. z roku 1532, na právní život u nás. Carolina byla první významnou kodifikací trestního práva. Vytvářela předpoklady pro upevnění veřejné iniciativy v trestních věcech. Byl to však zákoník vydaný pro římsko-německou říši, který pod vlivem odporu stavů respektoval místní práva. Vliv Caroliny mohl být v Čechách pouze prostředkovaný a nepřímý. Český stát měl od svého počátku vlastní právní řád, který byl na právu římsko-německé říše zcela nezávislý.

Vztah kamenných křížů k právnímu životu v minulostí není vztahem přímé závislosti. Opravdu staré kříže mohou s právním životem souviset, ovšem také nemusejí. Spolehlivý výsledek přinese jen konkrétní výzkum, pokud je možný. I tak je však význam křížů pro poznání právního života minulosti značný. Je hmotným výrazem toho, jak se právo minulých dob lišilo od dnešní přítomnosti, naznačuje také, jak odlišná byla mentalita lidí minulých dob. Kříže nejsou jen možnými právními památkami se všemi právě uvedenými výhradami. Jsou zároveň dokladem toho, jak právo a morálka v minulosti úzce splývaly, jak právní vědomí těchto dávných dob vyžadovalo nejen postih pachatele v podobě přímé odplaty, ale i jeho morální vyrovnání se s činem, který spáchal.

Kříže jsou tedy skutečnými pomníky smířené viny, ať již touto vinou byla vina v právním smyslu, či jiné zavinění nebo prostě to, že někdo odešel ze světa nečekaně a tragicky: jsou nejen kříži kamennými, nýbrž i smírčími.

Tradice a kulturní dědictví

Z předchozích kapitol vyplývá, že celý soubor kamenných křížů, které jsou předmětem našeho zájmu a jsou zařazeny v tomto katalogu, rozhodně není jednotného původu a z pohledu shora uvedených teorií není možné jednotlivé kříže spolehlivě zatřídit do skupin podle původu.

Vžitý tradicionalismus a kulturní vlivy širšího evropského území ovlivňovaly tvorbu kamenných objektů s motivem kříže. Při badatelské a evidenční práci, která předcházela sestavení katalogu, byly shromážděny údaje o mnoha objektech, které byly inspirovány tvorbou kamenných křížů, nebo na kterých se tento motiv objevil jako součást jiného celku. Zejména šlo o boží muka s typologicky převzatým kamenným křížem, o hřbitovní náhrobky, o mezní kameny označené křížem bez religiózního významu, některé menhiry apod. Přestože tyto objekty do katalogu zařazeny nebyly, je nutné zmínit se o nich v souvislosti s inspirací, kterou kamenné kříže trvale působí.

V inspiraci a tradicionalismu je mnohdy ukryto vysvětlení, proč byl určitý, v daném prostředí třeba i velice výjimečný kříž vytvořen a postaven. Na křížích v souboru z našeho území najdeme někde motivy křížů nebo náhrobků, jaké se vyskytují i ve velmi vzdálených zemích.

Vzájemná podobnost až totožnost některých náhrobních křížů s kříži stojícími na místech neštěstí je prokazatelná. Z obrazových dokladů můžeme vyvozovat četnější podobnosti pro období 16.-18. století, ale jako předměty se tyto kříže dochovaly v minimálním počtu. Také na nynějších hřbitovech nalezneme nové náhrobky v podobě křížových kamenů nebo ojediněle i typických kamenných křížů. V některých zemích s tradicí tvorby smírčích křížů je takový výskyt ještě četnější.

Pro podrobnější typologickou studii zde není místo, ale pro další inspiraci právě předkládaný soubor poskytuje dostatečný materiál. Je nezanedbatelnou skutečností, že k naprosté většině objektů chybí dokladový materiál, který by ozřejmil jejich původ. U některých křížů však máme k dispozici spolehlivé údaje o jejich vzniku v poměrně nedávné době či dokonce v současnosti (např. kříž a kruhový křížový kámen v Andělské Hoře u Karlových Varů).

Za více než sto let zájmu o kamenné kříže jsme sice dosáhli jejich zařazení do soupisu kulturních památek, avšak jejich fyzická existence trpí stejnými problémy jako jiné objekty památkové péče. Nejde o zanedbatelné náklady na údržbu, ale o zachování křížů na původním místě, kde jedině mohou působit ve smyslu svého poslání. U kamenných křížů nejde zpravidla ani o ochranu významnějších hodnot výtvarných, ale o vztah objektů v prostředí daném dobou jejich vzniku. Dnešní situování mnoha zachovaných křížů je pod vlivem jejich přemísťování nebo zástavby v okolí až absurdní. Původně byly situovány převážně ve volné krajině, kde působí, pokud se zachovaly, v kontextu s krajinnými prvky. Dnes však najdeme mnoho příkladů křížů osazených do zdiva nebo do ohrazení pomníků apod. Taková tradice rozhodně není hodná následování. Opovržení, se kterým bylo někdy s kamennými kříži nakládáno, mohlo vycházet i z šířeného názoru, že tyto kříže pocházejí z hrobů sebevrahů nebo jiných osob nehodných úcty.

Problematické je ovšem také soustřeďování křížů v obcích, u sakrálních objektů nebo v muzeích. Souvisí s vynuceným vytěsněním křížů z krajiny i s bezradností, jak je ochránit před zcizením. Těžko postižitelná sběratelská vášeň v nestřežených prostorech vedla i k přemísťování křížů do zahraničí, i když jde o objekty registrované v soupisu kulturních památek.

Kamenné kříže ovlivnily i některé praktické stránky života společnosti. Bylo již zmíněno jejich využití k vyznačení či stanovení průběhu hranic pozemků. Mnohdy se staly orientačními body a případně měly vliv i na vznik místního jména.

Kříže inspirovaly k literární i výtvarné tvorbě. Především k nim vznikaly legendy a příběhy s ambicemi faktografie. Mnohé měly folklórní základ a v nejrůznějších variacích interpretovaly tragické lidské osudy. V celé šíři je nelze dokladovat, přestože mnozí zájemci o smírčí kříže je ve svých soupisech zaznamenávali.

V literární tvorbě vynikají tři knihy Vladimíra Preclíka, publikované v letech 1990-1993. Některé úryvky z těchto povídkových knih byly v interpretaci známých herců předváděny v pražské kavárně Viola. Byly vydány i audiozáznamy některých Preclíkových povídek. Literární tvorbu budou kamenné kříže podněcovat jistě i nadále, jak o tom svědčí již publikované knihy Nataši Steinové a Hynka Jurmana nebo rukopis knihy Vladimíra Businského. Aktivita zájemců o smírčí kříže vedla i k natočení krátkých filmů pro televizi.

Z hlediska výtvarného umění je možné velmi zjednodušeně říci, že tvorba křížů předmětného typu nebyla svého času motivována výtvarným záměrem, ať se jednalo o neprofesionální, nebo profesionální kamenickou práci. V časovém období, které jsme se snažili přibližně vymezit, šlo o účelové vytvoření kamenného objektu. Hodnocení výtvarného pojetí může být věcné podle nyní přijímaných hledisek, nebo může být subjektivně emotivní. Rozhodně není předmětem našeho úvodního pojednání ke katalogu kamenných křížů. Vydáním katalogu chceme přispět k rozvíjení zájmu o širší souvislosti naznačené tímto dílem.


Kancelářské židle! WWW.MANUTAN.CZ! Omluvte prosím umístění reklamy. :)


copyright © www.kamennekrize.cz